Pět minut...

Zvonění. Zase to známé zvonění. Se zavřenýma očima tápu po budíku. Proč tak brzo vstávám? Aha, dnes mám tu Plzeň. Jsem ale vůl vzít si třiadvacátého prosince tak dlouhou štreku a tak brzy ráno. Ještě že Marie spí. Kdyby věděla, co bude mít zítra pod stromečkem. Ale ne, ona si tady pěkně odfukuje a sní o zítřejší večeři. Kapra zabiju až přijedu, to bude asi nejlepší. Dá ho pak do friťáku.

"Kam jdeš," ozvalo se vedle mne náramně rozespale.

"Mám štreku. Dneska jedu Plzeň," odpověděl jsem na zasněný dotaz a pohladil ji po dlouhých hnědých vlasech, které pršely na polštář a v temném světle pouliční lampy se třpytily do šera pokoje.

Odebral jsem se z vyhřátého lůžka do koupelny. Při pohledu do zrcadla mi stanul úsměv na tváři. No jo, jsem to já. Chtěl bych vidět Lucku ze stavědla, co by dělala, kdyby mě takhle zřízeného potkala. No jo, Lucy. Po důkladném oholení už vřela voda na mou tradiční ranní kávu. Nesnídám. Naposledy jsem tak brzy jedl před svatbou, od té doby jím až v práci. Za měsíc už budu s Marií čtyři roky...

Na zastávce už bylo plno. Tolik lidí se před Štědrým dnem odhodlalo časně vstát! Autobus jede jako obvykle přesně ve čtyři. Sedám si vedle staršího pána dřímajícího nad stránkami městského deníku.

"Nazdar, Václave!" zvolal na mne stařík a já v něm poznal kolegu mé ženy.

"Ahoj, Jozef, co ty tu tak brzo?"

"No, abych ti pravdu řekl... Je to trošku složitější... Ty vole, stará mě vyrazila z domu."

Pepa se rozpovídal. Vylíčil mi, jak se to všechno semlelo. On si totiž dovlekl domů dealerku na nějaké pojištění a ona ji s ním ta jeho fúrie nachytala, když mu vytahovala řasu z oka. Dovedu si představit i bez jeho výkladu, co se potom odehrávalo. Musel si sbalit jen jeden kufr a vypadnout prvním autobusem.

Cesta ubíhala rychle a já poslouchal Pepovu historku tak upřeně, že jsem málem zapomněl vystoupit. Nakonec se mi to přecejen povedlo a o dvě minuty později už služební razítko zdobilo moji píchačku.

"Tak co, Václave, jak ses vyspal? Máš tam na čtverce stroj, Karel to už připravil, takže na osobku by to mělo dojet. Co dělá Marie?" ptal se můj šéf a podával mi při tom rozpis. Pohledem jsem přejel krátký odstavec.

"Seš hodnej, žes´ mi po té Plzni ještě něco nedal. Táta mi přiveze děti a já si s nimi aspoň budu moci hrát," poklonil jsem se svému nadřízenému a při odchodu můj sluch zaznamenal jednu z jeho obvyklých uhozených poznámek.


"To víš, Václave, že na mě je vždycky spolehnutí."

To určitě, na tebe. Vždyť ty si tam sedíš, v teple, piješ jedno kafe za druhým a celý den se nehneš z místa, bručel jsem si cestou nadchodem. V depu už mne vítala dvaašedesátka pěkně nablýskaná. Z ranního chladu a šera staré výtopny byl cítit zápach oleje a dehtu ze dvou starých parních lokomotiv, které odpočívaly na odstavné koleji. Ta starší je už zničená po nějaké bouračce. Vyprávěl mi o tom strýc, ale vzpomínám už jen matně. V každém případě se však ještě dobrá půlka bude hodit na náhradní díly...

Otřepal jsem z ramen nostalgické vzpomínky a uvědomil si kolik je hodin. Podle časového plánu na mne čekal jeden nepojízdný stroj na seřadišti, který měl být odtažen do depa už včera. Opravovat ho budou ale až po Vánocích. No a potom odjedu na osobní, kde mi připojí pět vagónů osobáku, dostanu číslo 7002 a jako osobní vlak s tímto označením odjedu ve 4:16 do Plzně.

Zvednul jsem sběrače a zapnul oba motory. Mohutné megawattové pohonné jednotky elektrické lokomotivy zaburácely a stroj se dal do pohybu. Cestou přes výhybky jsem si sundal kabát a usadil se na sedadle strojvedoucího. Nic netopí tak rychle a intenzivně jako tato lokomotiva. Brzy mne donutila zregulovat vyhřívání stanoviště strojvedoucího na minimum.

Marie znovu usnula, hned jak se za Vaškem zavřely dveře. Po hodině se probudila úplně spocená a vystrašená z nějaké noční můry. Oblékla si proto župan a vydala se na okružní cestu dvoupokojovým bytem někde uprostřed chomutovského sídliště. Dala vařit vodu na kávu a zapnula televizi. Samé blbosti, ani na Vánoce nemůžou dát něco dobrýho, zanadávala a hodila ovladač do křesla. Přistoupila k oknu. Začalo poprchat a větřík házel kapky na okenní tabuli. Klidné ranní ticho panelového domu proťal ostrý hvizd konvice. Zalila si kafe a vzala si jej do ložnice. Zalezla do vychladající postele. Poslouchala, jak nad ní zvoní budík, jak ho někdo vypíná a vstává. Zaslechla také šumění stoupačky a dveře přibouchnuté průvanem. Někdo zapnul výtah a u sousedů štěkl pes. Jak se jí zdál tento dům dobrodružný, tajemný a přitom tak bezpečný.

Vnořila lžičku do šálku, když vtom začal zvonit telefon. Neohrabaně se dostala ze zajetí peřin a spěchala do chodby.

"Haló!" zabručela do sluchátka.

"To jsi ty Maruš? Tady Renata. Víš, co se mi stalo? Že ne? Normálně se mi ztratil recept na ty vanilkový rohlíčky. Já jsem jinak pořádná, však víš. Jen co přišel můj starej, všechno je vzhůru nohama..."

Marie položila sluchátko. Neměla vůbec žádnou náladu vybavovat se s největší drbnou pod sluncem. Renata je sice fajn kamarádka, ale když s tebou není, tak tě pomlouvá. Je to vzor lidské přetvářky a bezohlednosti, pomyslela si.

Bytem voněla káva a Máňa už byla zase pod peřinou. Soused nad ní už odešel do práce. Je to policajt. Bengač, chlupatej, fízl, no prostě polda. Marie se s ním přátelila už od základní školy a vždycky, když měl nějaké osobní problémy, přišel se do ní vypovídat. Za Mařkou chodila taky jedna sousedka ze sedmého patra. Václav ji nesnášel a vždy, když k nim přišla, musel jít pryč. Většinou končil v hospodě U Slona. Poslední dobou se s ní ale míjel na schodech, protože jezdil večer štreky.

Marie usnula. Po chvilce procitla a s pohledem na hodinky si krásně zanadávala. Bylo za pět minut sedm a tak pustila rádio. Její myšlenky přišly až k Vaškovi. Kde teď asi může být? Říkal něco o tom, že kolem sedmé bude v Chebu. Má tam trošku volna a slíbil, že se zeptá na ten salát, meditovala, když si připravovala žehlení. Natáhla si prodlužovací šňůru z kuchyně do obýváku a zapnula televizi. Sotva však vzala žehličku do rukou, opět zazvonil telefon.

"Ano?"

"To je Marie? Tady je Tomáš. Tak odpoledne přijedem s dětma. Moc se jim u dědy líbilo, ale to víš, doma je doma. A co ty? Nevzbudil jsem tě tak brzy?"

"Ne, to je v pořádku. Jaké je u vás počasí? Tady začlo pršet a není nijak pěkně. Doufám, že vlaky nebudou mít zpoždění. Václav jel ještě štreku do Plzně. Říkala jsem mu, že se na to má vykašlat, když jsou ty Vánoce, ale on že ne, že bude do dvou zpátky."


Marie mluvila a mluvila, až ji musel Tomáš přerušit. Ještě nikdy si se svým tchánem tak nepopovídala jako teď. Když se rozloučili, jala se znovu žehlit. Prádlo jí ubývalo a v rádiu už hlásili osm hodin.

"...bude oblačno, místy mrznoucí mrholení. Tak to vypadá, že se bílých Vánoc opravdu nedočkáme. Doufám, že už máte všechno hotovo a že jste všichni doma pohromadě. Vždyť rodinná pohoda a vánoční nálada patří neodmyslitelně k této době...

Žehlící prkno vrzalo pod obyčejnou žehličkou do rytmu anglických Jingle Bells a všude kolem byl vzduch suchý jako v sauně. Mezi rytmy rolniček byla slyšet brumlající si karma z koupelny a pleskání kapek na plechovou okenní parapetní desku.

"...Vážení cestující, prosíme, pozor. Na nástupišti číslo dva ukončete nástup do osobního vlaku 7002 ve směru Cheb a Plzeň hl.n., pravidelný odjezd ve 4 hodiny 16 minut. Vlak je připraven k odjezdu..."

Hvizd píšťalky výpravčího, zelené vertikálně kmitající světlo a vlak se dává potichu do pohybu. Tak a konečně jsme na cestě. Kdyby to ti posunovači tak nezdržovali, mohli jsme vyjet načas. Pět minut zpoždění ale nic není. To bych dohnal i s osmsetdesítkou. Znám takové machry, co z toho motoráku vyždímali stovku. Já jsem si taky hrál. Bylo mi dvacet sedm, když se mi ve Stříbře připletl pod kola stařík s hůlčičkou. Ale v sedmdesátikilometrové rychlosti toho na dvaceti metrech moc dělat nejde.... Od té doby se mi o tom pravidelně zdá. Naštěstí se tehdy nestalo nic "mému" vlaku. Pokud jedu s osobním, riskovat prostě nesmím. Někdy si rád zafrajeřím, ale jen v situacích, kdy jde jen o mne a ne, když jsou v sázce životy 400 lidí ve vlaku a spousty dalších mimo něj...

Cesta ubíhala rychle a já přemýšlel nad různými věcmi. Zanadával jsem si na politiky, na počasí a vzpomněl na vtipy o blondýnách. Mezitím se můj vlak přiblížil k Chebu. Pohledem na hodinky jsem znejistěl. Pořád za sebou táhneme těch pět minut! Vždyť na té 111 kilometrů dlouhé trati, co máme za sebou, bychom už dávno měli jet napřed a ne pozadu.

Hledal jsem kapesník a z kapsy mi vypadl lístek. Stálo tam: nezapoměň na ten salát. Miluju tě! Marie. V Chebu jsem slezl z mašiny a zajistil ji klínem. Vždycky to dělám, tak proč bych to neudělal i teď. Rozběhl jsem se přes koleje a první nástupiště před nádražní budovu. Jako obvykle tam stálo několik stánkařů. Za nedlouho už seděly dvě velké hlávky salátu před řídícím pultem lokomotivy, klínek uklizen a já připraven k jízdě.
"Co se děje?" sondoval jsem u nervózně přešlapujícího výpravčího. Ten chlap měřil asi dva metry a mohl vážit kolem stovky. Na hlavě semiš a kdyby dělal někomu bodyguarda, nedivil bych se.

"Ale, nepřijel nám osobák z Tršnice. Má pět minut a musíme na něj počkat..."

Jeho slova zanikla v hluku přijíždějícího motorového osobního vlaku. Cestující otevřeli dveře a spěchali k "mým" vozům. Někteří nesli kufry, jiní jen tak na lehko pro kapra. Každý měl v obličeji náznak vánoční pohody zastřený dekou stresu, každý už si představoval, že až se dneska vrátí domů, sedne k televizi a bude si užívat svátečních dnů. Celé nádraží se neslo v duchu nastávajících slavnostních dní. Okna byla vyzdobena papírovými ozdobami v podobě svíček a různých bílých vloček a v dopravní kanceláři zářil vánoční stromek. Při pohledu na okolní krajinu by si však nikdo netroufl tipovat, že zítra už bude Štědrý den. Ulice pokrývala vrstva prachu, po sněhu ani památky.

Lidé se nasoukali do vlaku, a když se zavřely poslední dveře, výpravčí odmávl odjezd. Já jsem lehce posunul táhlo vpřed a vlak se dal do pohybu. Nikdy mi nebylo tak dobře, jako teď. Nějak ze mne opadl ten předvánoční stres a já se oddal pohodě. Jediný náznak zimy se odehrával přímo před mýma očima na čelním skle, kde si mráz pohrával s rosou a tvořil krůpějky ledu, které namrzaly a bránily gumovým čepelím stíračů uvolnit strojvedoucímu výhled. Musel jsem tedy zapnout vyhřívání a definitivně se se zimou rozloučit.

Minuli jsme Mariánské Lázně i Stříbro a pomalu se blížili k Plzni. Chladné ráno ukazovalo Plzeň poněkud jinak. Už z dvacetikilometrové dálky byla vidět oblaka páry vypouštěná ze Škodovky a nad jižní částí města byla mlha, která dosahovala úctyhodné koncentrace. Po chvilce se mi ale ztratil nádherný výhled z očí, protože jsme vjeli do lesa. Jednokolejná trať se vinula zářezy a po mostech překonávala vlnící se říčku. A zatáčky, tak táhlé a dlouhé... Panebože! Ne! Ne! Panenko Maria!! Ne...

...pištění kol, houkání sirén, ohlušující rána a pak už jen ticho chvílemi narušené sténáním zraněných lidí. Hrůzný pohled na místo neštěstí. Dvě lokomotivy zaražené v sobě a jedna vjela nahoru do kabiny té druhé. Přední vozy vykolejily a všude kolem se válejí kusy železa, střepy skla a části železničních vozů. Z kabiny lokomotivy, která táhla nákladní vlak se ozývá naříkání zmrzačeného strojvůdce. Z druhé kabiny, jež zmizela pod tunovým podvozkem protijedoucí lokomotivy se po krajině šíří jen smutné ticho. Z vagónů osobního vlaku vylézají zranění cestující. Někteří mají obličeje od krve, jiní zase nemohou došlápnout na nohu...

Marie dožehlila. Bylo půl jedné a sotva uklidila prkno a koš na prádlo, zazvonil zvonek. Šla otevřít. Ve dveřích stál její tchán a děti. Vběhly radostně dovnitř a objaly maminku.

"Kde je táta?" ptaly se své matky.

"Jel dneska ještě s mašinkou. Ale za chvilku tu bude. Pojďte dál."

Tomáš však zůstal zachmuřený a vešel dovnitř. Podíval se tragickým pohledem na Marii. Ta znervózněla.

"Co se děje?" ptala se nejistě a cítila, že se jí chvěje hlas.

Tomáš mlčel. Došel do obýváku a zapnul rádio...

...asi dvacet zraněných si vyžádala železniční nehoda u stanice Plešnice nedaleko Plzně. Neštěstí nepřežil strojvedoucí osobního vlaku...

Tento příběh byl napsán na motivy skutečné události ze dne 23. prosince 2000, kdy se poblíž železniční stanice Plešnice (asi 17 kilometrů od Plzně hl.n.) čelně srazil osobní vlak z Chomutova do Plzně s nákladním vlakem. Nehodu nepřežil strojvedoucí osobního vlaku. Strojvůdce a vlakvedoucí nákladního vlaku byli zraněni velmi těžce. Lehká zranění utrpělo dalších 17 cestujících.