Nastává doba vánoční. V neděli rozsvítíme první svíčku na adventním věnci. 

1. stupeň

Čeká nás měsíc stresu. Všude plno lidí, obchodníci budou pilně pracovat i v neděli, aby měli co největší zisky. Doma nebudeme stíhat všechno uklidit, tak jak bychom chtěli. Dárky už některé máme, ale další nám chybí. Kde je sehnat? Budou mít správnou velikost? Před svátky musíme stihnout ještě několik vánočních akcí a pořádně si je užít. Bolest hlavy vždy na druhý den spraví hovězí vývar. 

2. stupeň

Uvědomíme si, že mít připravené dárky, mít vzorně uklizeno a všechno stihnout zdaleka není vše. Zamyslíme se nad charitou a začneme přemýšlet o tom, komu bychom v této době mohli pomoci. Vždyť přece o Vánocích nikdo nesmí být sám. Zastavíme se ve shonu a zkusíme prožít Vánoce v klidu a pohodě. Odložíme všední starosti na všední dny, staneme se dobrými lidmi a bude nám i našim blízkým o těch svátcích krásně.

3. stupeň

Vánoce ale nejsou celý rok. Jedná se jen o pár dní v roce. Po tyto dny se z mnoha podlých a arogantních lidí stávají svatoušci. Většina z nás jsme příchodem Vánoc ovlivněni k tomu, aby se z nás stali díky lehce odnímatelné masce "dobří lidé". Málokdo si ale všimne toho, jak z něj ta dobromyslnost s alkoholem Silvestrovské noci vyprchá. Ovšem lidé, které jsme o Vánocích nenechali samotné, nás potřebují i nadále. Stres nás při tom nemusí ovládat. Starosti byly, jsou a budou a můžeme je řešit s chladnou hlavou. A stačí málo - jen chtít být dál takoví, jako chceme být v době Vánoční.

Odpradávna již víme, že aby fungoval nějaký mechanismus, je třeba systém. Ten je potřeba správně nastavit, aby činnost mechanismu měla kýžený efekt. Dobře si vzpomínám na svá školní léta, kdy nás ve škole hlídali, abychom dojídali svačiny, nevyhazovali nedojezené jídlo do koše, abychom všechno snědli ve školní jídelně. Často zazněla zvučným hlasem učitelky věta „Co by za to daly děti v Africe!“ Ba ne, nejsem před důchodem. Nevykládám tady o minulém režimu. I po roce 1989 existovali lidé, co umí šetřit jídlem a šli ostatním příkladem. Ale zajisté to nebyli rodiče současných zemědělců, kteří sprostě vylévají tisíce litrů mléka do polí. Moje osobní spotřeba mléka je 15 litrů měsíčně. Jen to mléko, co vylili zemědělci 29.10. ve Zlínském kraji, by mi stačilo na 230 let... Chtěl bych vyzvat příslušné zemědělské orgány, aby mi poradily – Jak mám svým žákům vysvětlit, proč potravinu, s kterou většina z nich svědomitě šetří, jiní zbůhdarma rozlévají po zemi?

Reakce prezidenta Agrární komory ČR:

30.10.2009

Vážený pane učiteli,

Má odpověď 1.11.2009:

    Je 8:35. Na křesle leží náš mourovaný kocour. Přišel před chvílí, nažral se z misky svého milovaného teplého mléka, jako zákusek si dal pár granulí a odebral se na své místečko u ústředního topení. Když jsem k němu přišel a zavolal na něj, tak ani nehnul brvou. Proč taky. Bylo mu příjemně. Zareagoval, až když jsem jej pohladil po hlavě a podrbal za uchem. Ozvalo se vrnění. Nechal se přikrýt dečkou, kterou má správně mít pod sebou (hodně se pohybuje venku, tak ať nešpiní potahy), a už byl zase v limbu. Před obědem, ale až vyleze sluníčko, se půjde projít ven a podívá se, jestli před prahem neleží nějaká myš. Odpoledne si zdřímne na seně, pohraje si s provázkem, a když opět nenarazí na žádnou myšku, vrátí se k misce, kde na něj opět bude čekat teplé mléko a u hřejivého ústředního topení jeho oblíbené křeslo...

    Je 9.35. V přímém přenosu zpravodajské televizní stanice ČT24 hovoří premiér Jan Fischer o prioritách vlády. Poslanecká sněmovna má jednat o rozpočtu. I já laik vím, že je to jednání poměrně důležité. V záběru na hovořícího šéfa vlády vidím já i tisíce dalších diváků, jak hned za řečnickým pultíkem pročítá jeden z ministrů bulvární deník (nebudu jmenovat, protože Blesk mi za to nestojí :-) ). Jeho soused vedle jej neustále při čtení vyrušuje a diskutuje o nějakém tématu. Další ministr píše soustředěně nějakou smsku, při prostřihu do sálu vidím, že soustředěně poslouchá tak pětina přítomných (počítejme, že přítomných není zdaleka 100%). Mzda je jistá. Pokud je někdo požádá, aby se podíleli osobně na snížení schodku státního rozpočtu např. odmítnutím svých výhod, nehnou ani brvou. Když je však někdo "podrbe za uchem" novým služebním notebookem, nebo "pohladí po hlavě" zprávou o zvýšení platu, ozve se vrnění... Kolem poledne se "zvednou z křesla" a jdou přemýšlet do kuloáru nad nějakým zákonem. A když je ani kvečeru nic nenapadne, nic se neděje. Ví, že jej každý měsíc čeká jistota, jeho "miska teplého mléka" na výplatní pásce a "hřejivé" křeslo parlamentu...

    Ne, nezávidím. Jen by mě zajímalo, jak dlouho by mě zaměstnávala škola, když bych si uprostřed výuky psal smsky, bavil se s kolegy anebo četl noviny. Taky je mi líto lidí, kteří na svůj plat 12 tisíc hrubého musí pracovat a daně odevzdat, aby naplnili misky líných a arogantních kocourů...

Polovina října... Začla zima... Máš spoustu starostí.

Máš pocit, že nic nestíháš. Čas letí rychleji a rychleji.

Ale i v tomto shonu se zkus zastavit, věnuj 5 minut svého života sám sobě...

Všichni řidiči a cestující v autobusech zpozorněte...

Na silnicích máme jeden velmi nebezpečný problém a tím jsou železniční přejezdy. Správce železniční sítě nejsou České dráhy, ale Správa železniční a dopravní cesty (SŽDC). Nejvíce nehod se stane na přejezdech bez závor, ale se světly (!). Jeden takový máme poblíž Frenštátu, ve Veřovicích, další přímo ve Frenštátě směrem do Trojanovic. Tyto dva jsou o to nebezpečnější, že na nich nebliká bílé světlo. Je to proto, že se nacházejí příliš blízko nádraží. Ze směru z nádraží jsou ovládány ručně personálem nádraží, ze směru do nádraží závisí jejich činnost na tom, zda na nedalekém semaforu svítí vlaku zelená nebo červená. Svítí-li vlaku zelená, bliká na přejezdu červená. Má-li vlak červenou, přejezd nesvítí. V případě však, že strojvedoucí udělá chybu a nestihne včas zastavit nebo se mu udělá špatně nebo nastane zkrat v jeho chování, vjede na přejezd bez jakéhokoli varování! I při poruše přejezdu může vjet vlak na přejezd a má přednost. Jede ale krokem a houká (proto se přesvědčit i sluchem). Ne nadarmo je před takovým přejezdem pro silniční vozidla snížená rychlost na 30 km v hodině.

Ukázkový případ ZDE

I když na přejezdu nesvítí červená, je řidič podle zákona povinen se přesvědčit (i sluchem), zda-li může bezpečně přejet, resp. jestli se k přejezdu již neblíží vlak. Ruku na srdce, kdo z vás řidičů na to myslí a tohle dodržuje?? A přitom stačí málo - zpomalit a rozhlédnout se. Mám za sebou přibližně 90.000 najetých kilometrů a přísahám, že jsem se pokaždé rozhlédl. Vím o čem mluvím...

Až jednou pojedete autobusem z Frenštátu do Veřovic nebo do Nového Jičína, sedněte si schválně dopředu a sledujte řidiče. Skoro bych se vsadil, že ani ten váš se před přejezdem nerozhlédne a bude riskovat zdraví všech cestujících v autobuse, tedy i to vaše...

    V poslední době se čím dál častěji setkávám s žáky a mladými lidmi, kteří vcházejí do různých budov a místností s čepicí na hlavě. Jedná se především o kšiltovky.

    Proč se vlastně pokrývky hlavy nosí? Nejčastěji z praktických důvodů - jistě zde hraje roli zima, popř. bezpečnost při práci. Dále je třeba zmínit taky náboženské důvody (židovská jarmulka, turban apod.) Následuje tedy skupina lidí, kteří pokrývku hlavy nosí hlavně pro to, aby podtrhli svůj styl. Ovšem často je to pouze oficiální důvod. Ten skrytý, intimní může být strach, úzkostlivé přání skrýt se před okolním světem. Velký kšilt brání slunečním paprskům, stejně jako sluneční brýle. Taky je to ovšem bariéra, zeď, která ochrání člověka před útočným pohledem okolí. Zbabělý člověk tak může ve stínu kšiltu posílat své okolí do háje. Samozřejmě bez potřebné kšiltovky by to nesvedl, neměl by tu odvahu. Tak si kolikrát vysvětluji odpor k tomu sundávat si čepici při vstupu do učebny. Přitom pro mě jako pro učitele je nejdůležitější kontakt s žákem. Nemohu učit bez očního kontaktu s žáky, bez vzájemné interakce. Naštěstí se mi daří odbourávat tento jev, žáci si při vstupu do mé učebny čepice sundávají.

    A já to oceňuji. Sejmutí pokrývky hlavy je odjakživa projev úcty k okolí. Nejedná se o zastaralou záležitost. Není to přežitek. Je to nástroj k budování citlivosti a vnímavosti lidí ke svému okolí. Pokud člověk (žák i kdokoli jiný) uvidí, že ostatní nejsou k tomuto gestu lhostejní a ocení jej, rád se takto bude projevovat.

    Zvláštní kapitolou jsou ale pokrývky hlavy, které nelze jednoduše sejmout a znovu nasadit. Mezi ně patří např. uvázané šátky. Ty ovšem nemají žádný kšilt a tak nevytvářejí žádnou bariéru.

    Žáci, buďte rádi za každý pohled druhých, protože to často bývá pomoc, ne útok. A vy, dospělí, odměňujte mladé za to jejich gesto vlídným a uznávajícím pohledem. Odměna bude bohatá...

V úterý 6.10.2009 jsem shlédl v Beskydském divadle v Novém Jičíně irskou show slovenského souboru Merlin. Pořad trval přibližně 1:20 a byl přitažlivý především prezentovanou fyzickou zdatností učinkujících a jejich synchronizovanými pohyby včetně stepu. Horší už to pak bylo s kompozicí vystoupení, které se skládalo z několika bloků s takřka nulovým dějem a vše se jevilo jako série ukázek z různých pásem. Hudba byla kvalitně podaná, ke konci však svým stále stejným dojmem již poněkud nudila. Scéna také nebyla z nejpropracovanějších. Odmysleli bychom si světelné efekty a neustálou mlhu pouštěnou mezi tanečníky, tak by nám zůstaly monotematické pohybové ukázky.

Cena vstupného podle mého názoru mohla být vzhledem ke kvalitě vystoupení poněkud nižší. Pohybovala se v rozmezí 180 - 230 Kč.

Dnes jsem viděl pořad ČT Millenium týkající se Kyberšikany. Jakožto učitel a budoucí rodič jsem se nechal poučit odborníky o tom, co je to kyberšikana, jak se projevuje a jak proti ní bojovat. Zajímavé pro všechny učitele a rodiče. Potkat to může opravdu každého.

Dnes byl spuštěn nový blog. Číst zprávy tohoto blogu je možné i přes RSS kanál.